Velká Hleďsebe
Nejstarší historii těchto obcí dnes těžko zjistíme. Veškeré doklady o jejich stáří shořely při požáru hradu Tachova, ke kterému obě Hleďsebe patřily až do roku 1606. Jak je známo, býval tento hrad centrem chodské strážní služby při české hranici a střežené území končilo hranicí s kynžvartským panstvím, kterou tehdy tvořil Kosí potok zvaný v těchto místech -(prameniště pod vrcholkem Dyleně až k dnešním Valům)- Starý potok ("Altbach"). Bažinatému hraničnímu údolí v úseku samoty Pozorka - dnešní Valy, kudy potok protéká, se odedávna říkalo KYNŽVARTSKÝ PAS. Bylo to v širokém okolí jediné snáze prostupné místo, kterým vedla důležitá zemská cesta z Bavorska do Čech.
Nejstarší písemná zpráva o vsi je z roku 1587. V deskách zemských se uvádí k tachovskému hradu příslušná "ves Sichdichfür a rybník v Sichdichfüru ...". V roce 1605 uvádí se v tachovském urbáři poddaný Hans Bartl Schirnding (Širtyngar), že platí na sv.Martina do Tachova 30 grošů v Malé Hleďsebi a 1 kopu a 52 grošů ve Velké. V deskách zemských je pak zápis z roku následujícího 1606. Tehdy císař Rudolf II. ve finanční tísni odtrhl obojí Hleďsebe od panství tachovského a prodal je výše jmenovanému Širtyngarovi. Listina uvádí že prodává " ... ves řečenou Maley hleďsebe, v řeči německý Klein sich dich für, item druhou ves doleyssi hleďsebe řečenou, kteráž se v řeči německé Gross sich dich für jmenuje, i s krčmou svobodnou ..., též s kusem lesa, kterýž leží nad vesnicemi Malým a Doleyssym hleďsebe, jináč v německý řeči Klein, Unter sich dich für ..."(Profous). Toto původní znění listiny je významné a dovídáme se Velká Hleďsebe dříve jmenovala Dolejší a (a to ještě v roce 1870), přičemž v němčině kolísaly názvy Unter a Gross a dále, že rovnocenný byl název jak český, tak německý.
Nabytého majetku užíval Širtyngar l6 let. Tehdy se účastnil na straně Fridricha Falckého povstání proti císaři Ferdinandovi II. a zato mu byl majetek v roce 1622; konfiskován a 23.5.1623 zastaven bratřím Johanu Rainhardu a Vilémovi Metternichům. Tím se hranice kynžvartského panství posunula k hranicím Drmoulu, hraničnímu potoku se začalo říkat Mautbach a rybníku na něm Mautteich (což byl v roce 1587 v deskách zemských zmiňovaný "... rybník v Sychdychfíru..."). 10.4.1630 byl majetek prodán bratřím za 66 114 zlatých rýnských.
Nejstarší zpráva o počtu obyvatel pochází z roku 1651 ze soupisu poddaných podle víry a uvádí pro obě Hleďsebe 217 osob, z toho 6 svobodníků. Soupis Hleďsebe nerozlišuje. K tomu je potřeba připočítat asi 10 % čeledě. V berní rule se ve Velké Hleďsebi k roku 1654 uvádí sedláci: Lorenz Urban, Hans Weiman, Georg Thomas, Simon Puberl, Georg Felbinger, Hans Bindter, Martin Klüegl, Martin Puberle, Wolf Pauer. Chalupníci: Adam Klüegl, Margareta Reinlin, Georg Rustler, Georg Heming, Thoma Leonhard, Mates Bauer. Zahradníci: Andreas Behr, Bartl Zuber, Caspar Behr, Bartl Hertl, Hans Gaudes. Do kategorie pustý: Martin Klüegl a Martin Puberl. Vžichni vyjmenovaní vlastnili dohromady 352 strychů půdy (cca 106 ha), na zimu osívali 83 strychů, na jaro 142 strychů. Měli 38 ks. potahů, 58 krav, 85 jalovic, 58 ovcí a 85 sviní. V Malé Hleďsebi sedláci: Hans Woderer, Hans Gahreyss, Adam Hufnagel. Chalupníci: Georg Ziegler, Michael Hufnagel, Thomas Dengler, Nikol Pampel, Wolf Frantz. Zahradníci: Hans Hufnagel, Jacob Stilp, Hans Kraus, Mates Frantz. Dohromady měli 96 strychů půdy, osívali na zimu 23 a na jaro 49 strychů. Potahů 20, krav 17, jalovic 15 a sviní 21. (Výraz zahradník v berní rule znamená malého rolníka). Závěrem dochází visitační komise dne 11.11.1654 k názoru, že:"...možnosti lidí poddaných považujíce nacházíme, že velmi nuzní, špatné popluží, jako i málo dobytka mající, rolí pak jich neúrodné, píščité, kamenité, jako i větším dílem v mokřinách a marastních místech ležící, takže jak od nás položeni jsou, obstáti by nemohli...".
Původní zástavba Velké Hleďsebe byla zcela určitě kolem nynější restaurace "Růžek" a jen těžko bychom dokazovali.že její základ byl okrouhlicový. Procházela tudy hlavní silnice z Plzně do Chebu (z Hleďsebe ve směru na dnešní Valy) a přicházely sem cesty od Teplé, Úšovic, původní hamrnické tvrze (později zámeček), od Třech Seker kolem rybníků zvaných "Schmelzteiche" (dnes koupaliště Riviera) i odjinud.
Poplužní dvůr Kiesselhof a mlýn Kiesselmühle (oba značného stáří) byly v té době samotou. V roce 1651 se na dvoře uvádí 6 lidí. Mlýn sloužil k mletí pro obě Hleďsebe i když se dá předpokládat, že obyvatelé Malé Hleďsebe později dávali přednost dvěma mlýnům na Štolním potoce (Štolový mlýn a Starý mlýn), v údolí, pod drmoulským Panským vrchem. Dvůr a mlýn Kieselhof a Kieselmühle byly s V.Hleďsebí spojeny cestou vedoucí v místě dnešní ul. Pohraniční stráže. V roce 1788 se obec stále rozprostírala kolem křižovatky silnic do Valů a zdá se, že přibyla zástavba směrem k Drmoulu. Tím dosáhla obec 51 stavení , ale mlýn i dvůr byly stále samotou. Z této doby pochází i vojenský popis místa uvedený v příloze válečné mapy:"Velká Hleďsebe, dlouhá ves mezi lesnostmi značně hustými se středními kmeny, kudy prochází poštovní silnice z Plzně a Stříbra přes Planou do Chebu a kde dominuje polní výšina a kolem les. Rybníky pod vsí jsou použitelné k napájení koní. Je vzdálena 1/2 hodiny z Malé Hleďsebi, 1/4 hodiny ze Starých Šancí, 1/2 hodiny z Hammerhofu a dobrou hodinu ze Staré Vody. Silnice do Staré Vody je po všechen čas dobrá, do Drmoulu však za deštivého počasí obtížná, přesto však použitelná, ostatní lesní a polní cesty jsou špatně udělány a jen v nouzi pro těžké povozy použitelné v létě. Kislhof, solidní panský dvůr u rybníka, který je použitelný k napájení koní, mezi dvěma bahnitými potoky a bažinatými loukami, bez pořádných cest a mostů, s potoky asi nepřebroditelnými, které se zde spojují, kde ten spodní, nad kamennými mosty, přes které jde chebská poštovní silnice, zásobuje vodou dva malé rybníčky. Okolo ležící lesnosti jsou však průchodné. Leží 500 kroků od Velké Hleďsebe, 1/2 hodiny od Hammerhofu. Zde neběží žádné trasy pro těžké povozy."
Úřední název obce:
V roce 1854 byl stanoven úřední název obce "Gross Sichdichfür", "Dolejší Hleďsebe" (1916 došlo ke změně: Sieh- se změnilo v Sich-). Teprve koncem 19. stol. se podle německého Gross objevuje i nový český název "Velká" místo "Dolejší". Ač obec byla samostatnou katastrální obcí, patřila k politické obci Kynžvart, farností stále náležela k farnímu kostelu sv.Víta v Trstenicích, založeného už v roce 1200. V tomto kostele byli hleďsebští občané křtěni a oddáváni. Pohřby se konaly na hřbitově kolem kostela, později na nově založeném hřbitově v Trstěnicích, kde měli své oddělení a to až do roku 1906.
V roce 1901 byl utvořen spolek pro stavbu hleďsebského kostela pro obě Hleďsebe a Klimentov. Předsedou se stal Anton Thummerer, členy Anton Arbes, Josef Hartmann, Fritz Ingrisch, a starosta Klimentova. Prominentní členové byli světící biskup dr. Václav Frind z Prahy, opat tepelského klážtera dr. Gilbert Helmer a Friedrich Metzner, radní z M.Lázní. Samotnou stavbu započal v roce 1908 stavitel Josef Forberich, kdy byl 10 května položen a vysvěcen základní kámen tepelským opatem dr. Gilbertem Helmerem. Uvnitř základního kamene je zazděna kovová schránka do které byla vložena zakládací listina. Mariánskolázeňské noviny píší 24.3.1907 že výbor pro stavbu kostela ve Velké Hleďsebi má 60 členů. Bylo sebráno 67 000 korun a v materiálu 100 000 korun (dřevo, cihly). Dále se 18.3.1911 píše, že "... stavba kostela ve Velké Hleďsebi je "v klidu" - chybí fara a farář ". Výtisk stejných novin ze dne 8.10.1911 informuje že dne 5.10. byl vysvěcen kostel ve Velké Hleďsebi, při té příležitosti byla obec krásně vyzdobena, hrálo mnoho kapel, akce se účatnilo mnoho místních osobností a místních sborů a organizací. Nový pseudorománský kostel byl zasvěcen sv. Anně biskupem Václavem Frindem. Podle jiné verze vysvětil kostel tepelský opat, který také zakoupil dům v obci pro budoucí faru. Dům později daroval klášster Teplá obci. (Objevuje se i jiný datum vysvěcení: 12.10.1911).
Hřbitov byl založen v roce 1906 na kraji obce směrem k Hamrníkám. Hřbitovní kříž uprostřed hřbitova má nápis obvyklý pro toto místo (Ich bin die Auferstehung und das Leben ... - Já jsem vzkříšení a život věčný, kdo ve mně věří, bude žít navěky.) a letopočet 1906. Ze stejné doby pochází i hřbitovní kaple.
Mariánskolázeňské noviny 11.5.1902 informují, že zástupci Kynžvartu a Velké Hleďsebi byli ve Vídni ve věci zřízení okresního hejtmanství v Mar.Lázních.
Nový zákon z 22. 12. 1867 stanovil znovuutvoření c.k. okresních hejtmanství (politických okresů). Znamenalo to, že znovu dochází - tentokrát na trvalo- k oddělení soudnictví od politické správy. Dnem 19.5.1868 vzniklo nové c.k. okresní hejtmanství v Plané, a to pro soudní okresy Planou a Kynžvart. Soudní okres Kynžvart zahrnoval od onoho roku 1868 až 1902, do kdy patřil k pol. okresu Planá, celkem 25 obcí, mezi kterými nacházíme i : Klimentov s dvorem Kieselhof a obě Hleďsebe. Od roku 1902 se staly Mariánské Lázně samostatným hejtmanstvím - politickým okresem - který měl dva soudní okresy: Mariánské Lázně a Kynžvart. Předsedou kynžvartského okresního zastupitelstva před první světovou válkou byl hleďsebský rodák Martin Schwarz (zvaný Baron), který je pochován na hleďsebském hřbitově a jeho hrobka je považována za uměleckou památkou hřbitova. Schvarzova žena Amálie věnovala jedno z barevných oken novému kostelu.
V roce 1826 byla postavena nová (dnešní) silnice ( říkalo se jí "bílá" ), do Staré Vody, která sloužila až do roku 1979 kdy byla uzavřena a nákladem více než 15 000 000,- Kčs bylo provedeno nové přemostění Kosího potoka, rozšíření a zmírnění klesání vozovky, včetně přeložky silnice do Krásna, což přišlo na dalších téměř 12 000 000,- Kčs. Kolaudace zrekonstruovaného úseku V.Hleďsebe - Pozorka byla 7.října 1983.
Poštovní silnice z Drmoulu vedla ještě v roce 1782 kolem Ohradského rybníku k Hamrnickému dvoru (Hammerhof), kde se stáčela proti proudu Kosího potoka a pokračovala kolem samoty Kisselmühle a Kieselhof, kde procházela po dvou kamenných mostech a pokračovala zhruba dnešní ulicí Pohraniční stráže až na křižovatku cest u dnešního "Růžku" kde se točila vpravo na Valy a Kynžvart. Tato cesta byla po většinu roku sjízdná i pro těžké povozy. Horší to bylo s druhou cestou od Drmoulu, která vedla téměř ve stejném směru s novou, dnešní silnicí. Trasu cesty ještě dnes nacházíme v polích u kempinku Luxor, kde se rozděluje a jedna část pokračuje po hrázi Mýtského rybníku (dnešní "Knížecí "), nejkratším směrem k rozcestí u "Růžku", druhá část vede po hrázi Růžového rybníku (Rosenteich), za kterým tvořila křižovatku do Malé a Velké Hleďsebe.
Silnice do Mariánských Lázní byla postavena v roce 1831.
Mýto:
Křižovatka ve Velké Hleďsebi - Růžek - se jmenovala Maut - mýto. Jméno vzniklo tak, že na této křižovatce důležitých cest postavila obec tzv. "Schlagbäume" (závory - zátarasy). Jeden byl postaven přes cestu východ - západ od čp.5 k čp.4 (stará pošta -zbouránno) a druhý jih - sever od čp.5 k čp. 36 (zbouráno). Vžichni projíždějící museli zaplatit tzv. mýto. Místní osadníci platili mýtné jako roční paušál. Mýtný, který poplatky vybíral, měl svůj úřad v čp. 4 (stará pošta). V roce 1827 se vybudovalo na říšské silnici směrem k Drmoulu nové mýto a to v čp. 15 (zbouráno).
Počet obyvatel:
V roce 1788 měla Hleďsebe 51 domů, 1869 měla ves 57 domů a 436 obyvatel., r.1895 tu bylo 79 domů a 697 obyvatel, kolem roku 1900 překročil počet obyvatel 1000, roku 1913 už 153 domů a 1645 obyvatel. Rychlý nárůst obce zapříčinilo založení Mariánských Lázní, které zaručovaly množství pracovních příležitostí, a tak došlo v roce 1930 i k maximálnímu nárůstu počtu - 2654 obyvatel. Po válce, v roce 1947 zde bylo 806 osob. K 31.12.1978 měla Velká Hleďsebe 1534 obyvatel.
Mariánskolázeňské noviny - 23.7.1910 - inzerce: Otevírá se čistírna ve Velké Hleďsebi. Ve městě má 5 sběren. Zpracování je během 24 - 48 hodin a zdarma dodání do domu.
Dvůr Kieselhof (Kislhof - Gieselhof ) je velmi starého založení. V roce 1627 ho spolu s Hleďsebemi získali bratři Metternichové a využívali jako hospodářký dvůr. V roce 1654 tu bylo zaměstnáno 6 lidí. Objekt dvora se skládal ze dvou obytných budov a čtyř hospodářských. Dvůr se z části dochoval dodnes. V těsném sousedství, východně od dvora, při Kosím potoce stával Kieselmühle (Gieselmühle), jehož vznik lze úzce spojovat se vznikem dvora Kieselhof.
V roce 1775 se uvádí, že tato usedlost sloužila jako hostinec, který byl později několikrát navštívený Goethem. V soupise starých mlýnů z roku 1932 se uvádí, že Křemenný mlýn (Kieselmühle), Velká Hleďsebe čp.50, je středověký mlýn, později tu koupaliště, vedle je dvůr, majitelka Marie Seitzová, 1 kolo, 0,18 m3/sec., spád 3 m, výkon 4,8 KS.
V roce 1897 byl u restaurace vyhlouben bazén, napájený vodami z Kosího potoka. V roce 1906 se uvádí plocha bazénu 860 m2 a hloubka 75 - 185 cm, dále sprchy, louka asi 1000 m2, nářadí pro cvičení a výuka plavání. Bazén byl v provozu od 6 hod. ráno, do 8 hod. večer. Vstup pro nekoupající se byl zapovězen. Cena vstupenky 50 hal. (prádlo zvlášť), 12 vstupenek 5 korun, jedna lekce plavání 1 K 60 hal., 12 lekcí 16 korun. Majitelem koupaliště byl Wenzl Seitz. Od roku 1929 do roku 1937 se uvádí, že koupaliště i restaurace byly často upravovány. Při úpravách přistavěno několik dřevěných pavilonů, převlékárny, sprchy, sluneční a vzdušné lázně, výuka plavání, objem vody se uvádí 3000 m3. V roce 1937 stála vstupenka 3 koruny, 12 vstupenek 25 Kč, jedna lekce plavání 6 Kč, 12 lekcí 60 Kč, vstupenka na celé léto 60 Kč. Spojení s lázněmi obstarávaly buď zvláštní autobusy, nebo pravidelné autobusové spoje z Velké Hleďsebe.
Koupaliště bylo v provozu ještě po 2.svět.válce. Poslední zmínka je z průvodce z roku 1948, kde je koupaliště zmiňováno pouze okrajově: "...Ihned na okraji obce Vel.Hleďsebe je plovárna s restaurací.". O to výrazněji se tu píše o Lidu a Riviéře.
Roku 1911 byl vypracován plán na přestavbu a úpravy koupaliště Kieselmühle. Byly projektovány dva bazény - větší pro muže, menší pro ženy, sluniště, kabiny, sociální zařízení aj. Projekt byl proponován částkou 75 000 korun. Nenašel se však nikdo, kdo by do tohoto podniku investoval.
Vlastní bazén koupaliště Kieselmühle byl obdélníkový, vyhloubený do země a jeho stěny, ani dno, nebyly nijak zpevněny. Přítok vody byl zajištěn přivaděčem z Kosího potoka. Z 2. války nejsou o koupališti zprávy. Po válce sice nebyl provoz obnoven, ale bazén byl volně přístupný a hojně využívaný nejen místními obyvateli. Poč. 50. let byl přeměněn na rybí sádky, poté zanikl. V roce 1999 byl zavezený zeminou a srovnán s okolním terénem.
Mariánskolázeňské noviny píší dne 3.8.1902 :že se bude stavět cesta od slatiniště do Valů k myslivně a dále do Klimentova s odbočkou k mlýnu Kisselmühle.
Letiště ve Velké Hleďsebi:
V září 1919 přistál se svým letounem ve Velké Hleďsebi známý letecký průkopník Arigi, jehož jméno zůstalo trvale spjato s neobyčejně rychlým rozvojem letectví v Mariánských Lázních. Jako letiště byla využívána rozlehlá louka u prádelny, proti Kisselmühle. Neúnavný Arigi překonával postupně problémy související se zavedením nového druhu dopravy a začal podnikat soukromé lety, reklamní a okružní trasy, nabízel aerotaxi k dopravě osob i nákladů. Arigi založil společnost IKARUS - první mariánskolázeňskou leteckou dopravní společnost, která prováděla pravidelnější, byť ne ještě linkové, periodické lety. Letecká doprava z Velké Hleďsebe směřovala do Plzně, Prahy, K.Var a dalších českých měst. Stovky a tisíce pasažérů si tu vyzkoušeli let i svoji odvahu. Na dochovaném snímku, otištěném v Maeienbader Kur- u.Fremdenenzeiger č.18 z 25.8.1928, je vidět tři letadla, za nimi dřevěný hangár s nápisem "FLUGUNTERNEHMEN IKARUS" a za ním je vidět komín parní pily u nádraží. V roce 1921 byla společnost Ikarus zrušena a nahrazena novou, nazvanou "Společnost letecké dopravy lázní". Prvním dílem nové společnosti bylo založení nového letiště v místech na Panských polích u nádraží. Letiště ve Velké Hleďsebi bylo tedy v provozu více jak dva roky !!!
Koupaliště Riviera bylo postaveno v místech dvou rybníků, zvaných Schmelzteich. Bylo otevřeno 29. června 1929. Jeho stavitelem byl Fritz Epstein z Vídně. Stavba proběhla velmi rychle, zděná budova byla hotova za sedm týdnů, dělalo se ve dne i v noci.
Stavbu provedla MOK (Moravskoostravsko - Karvinská) a řídil jí stavbyvedoucí Bernhart. Koupaliště provozovala společnost "Strandbad GmbH" . Původní projekt na koupaliště s hotelem vzadu a sportovními plácky, zůstal nerealizován asi vlivem hospodářské krize 30. let. Ke koupališti byla přivedena autobusová doprava a počítalo se zde i s večerním provozem, s koncerty a provozem baru. Koupaliště Riviéra je téměř v původní podobě, pouze místo kabinek jsou ubytovny a interiér je změněn. Také kolmé fiály u věže vstupní budovy byly v roce 1982 odstraněny při opravě fasády. Ještě v padesátých letech bylo koupaliště hojně využíváno a v horkých dnech k němu byla přivedena autobusová doprava. Postupem doby provoz koupaliště upadal, ale v sále se stále ještě pořádaly zábavy. Několik rychlých změn majitelů Riviéry v posledních letech se rovnal výbuchu silné bomby. Objekt je opuštěný, vykradený a v naprosto dezolátním stavu ( tento fakt je k r.1999). V následujícím století koupališti přeje štěstí a začíná se opět brobouzet k životu. Obec zde slavila např. vstup do Evropské Unie a občané se zde sešli také 18. 9. 2004, oslavit vyhodnocení obce Velká Hleďsebe na prvním místě, v soutěži o obec Karlovarského kraje.
Hleďsebeské rybníky:
Velmi starý rybník je Mýtní, (Mýtský - Mautteich), dnes Knížecí. Jeho plocha je 12 ha. Rybník byl po staletí užíván jako zásobárna vody, až přibližně v polovině 19. stol.byl vypuštěný, zatravněný a po dobu pěti let užívaný jako pastvina. Poté byl na pět let opět napuštěný a zarybněný. Cyklus se několikrát opakoval až do doby, kdy už zůstal jenom pastvinou a byl pronajat knížetem Metternichem místním sedlákům jako Mýtné louky a pastviny. Po roce 1900 získal tento rybník ,výměnou pozemků, stavitel Ignác König z Mar.Lázní a znovu ho přebudoval. V roce 1908 byl rybník slavnostně znovu zavodněn a zarybněn a Königovi byl v této době dán do správy i rybník Růžový (Rosenteich). Stavitel postupně získal od hleďsebských sedláků potřebné louky na kterých vybudoval další rybník, tzv.Ostrovní. V roce 1910 byl u rybníka postaven strážní domek čp.150, na kterém byl umístěn nápis "1910 - Königssee" a po jeho stranách Goetheho trojverší: "Být stále smutným je těžké, být stále veselým je nebezpečné, být stále upřímným, to je poctivé". Uměle vytvořený ostrůvek uprostřed rybníku sloužil až do r. 1918 radovánkám příslušníků nejlepších společenských kruhů. Byl zde postaven pavilonek vybavený perskými koberci a zásobovaný tím nejlepším šampaňským. Přístup na "ostrůvek lásky" byl pouze loďkou, na které si pánové přiváželi svou vyvolenou k bujarým hrátkám.Na ostrůvku byl proti hrázi vztyčen nápis "MARGARETEN - INSEL". V roce 1920 byl opuštěný pavilon na ostrově neznámým pachatelem úplně vykraden a od té doby pustl a chátral, jako němý svědek zašlých časů bujného veselí.
Spolek dobrovolných hasičů byl v Hleďsebi založen roku 1893 a vlastnil jednu koňskou ruční stříkačku, později dvoucilindrovou ruční stříkačku, později motorová s autem pro mužstvo, asi 100 metrů hadic a výsuvný žebřík. Od roku 1939 byli hasiči přejmenováni na požární policii. Za války vyjížděli hasiči z Velké Hleďsebe k požárům až do Chebu, kde byly po náletech četné požáry. Spolková místnost pro hasiče byla v hospodě "U zlatého anděla", (dnes motel Marion). V letech 1908 - 1914 měli místní hasiči hodně práce. Neznámý žhář téměř pravidelně po 14ti dnech po sobě zapaloval domy, kolny, stodoly i chlévy. Přestože byly stavěny požární hlídky, unikal žhář celých 6 let trestu a zapaloval dál. Až v roce 1914 tento žhář zapálil během noci 2x v obci Hamrníky, kdy byl chycen, usvědčen a uvězněn (ve vězení se oběsil). Nechal za sebou ve spáleništi: u čp. 45 - stodola a kolna, čp. 44 - stodola, čp.40 - dům a hospodářské budovy, čp. 39 - kolna, čp. 33 - stodola a kolna, čp. 28 - dům, chlév a kolna, čp. 10 - dům, chlév a stodola, čp. 52 - dům, čp. 7 - stodola a kolna, čp.8 - stodola, chlév a kolna, čp. 6 - stodola a kolna, čp. 5 - stodola, čp.4 - stodola, stáj a kolna, čp.2 - dům a stodola, čp.47 - stodola a kolna. Obce si oddechly a v roce 1916 bylo protipožární hlídkování posíleno zřízením stálé četnické stanice.
Mariánskolázeňské noviny (Marienbader Zeitung) 7.6.1908 - V noci z 31.5. na 1.6. byl požár v Klimentově, 2 domy lehly popelem. Hasiči z Mar.Lázní zde byli první a jim lze děkovat, že požár nebyl větší. Tytéž noviny píší 14.6. že dobrovolní hasiči z Velké Hleďsebe oznamují, že to byli oni, kteří byli u požáru první. 24.10.1909 se v novinách píše:"Již po desáté v krátké době hořelo v obcích Velká Hleďsebe a Klimentov. Posloupnost požárů ukazuje na systematické zakládání. Jde snad o pyromana? Dosavadní úvahy na to ukazují. Občanské noční stráže a patroly se ukazují nedostatečné. Je řada na úřadech, aby tomu udělaly přítrž". 13.9.1911 píší noviny o požáru u tratě u Velké Hleďsebi a u starého rašeliniště. 31.3.1907 se píše, že 17.3. explodovala petrolejová lampa v hostinci pana Urbana v Malé Hleďsebi a 6 osob bylo popáleno na tváři i na rukou.
Cyklistický spolek šíp byl založen r.1907 a měl spolkovou místnost v čp. 27 (zbouráno). Spolek trval jen několik let a byl přitažlivý zejména pro děti. Mariánskolázeňské noviny informují čtenáře 4.10.1908 , že dne 11.10. uspořádá cyklistický spolek závod -Mar.Lázně - Velká Hleďsebe - Drmoul- Nová Ves (Trstěnice) - Chodová Planá. Účastnit se může kdokoliv.
Vlastenecký válečný spolek byl založen r.1900. V roce 1908 zakoupil pohřební vůz a pořídil mimo hmoždíře i dvoukolový kanon ke střílení salv při slavnostních příležitostech. Spolek musel od roku 1919 změnit uniformy i jméno a až do roku 1939 se jmenoval "Spolek vysloužilých vojáků" a od roku 1939 "NS válečný svaz".
Zajatecké komando ve Velké Hleďsebi. Vojenský okruh se sídlem v Norimberku měl č. XIII a zasahoval do západních Čech. Jako jiné okruhy, i tento měl svoje "pobočky", tzv. komanda, kde byli internování vojenští zajatci různých národností. Jejich počet šel do stovek. Střežení zajatců prováděly zvláštní strážní oddíly, např. zde, byli zajatci střeženi strážním oddílem 1./804 z Plané. Velitel tábora stanovil velitele jednotlivých ubikací z řad zajatců, kteří ručili za pořádek a disciplínu, neboť je Němci stále považovali za vojáky. Každé případné povstání zajatců bylo krutě potlačeno použitím zbraní. V našem nejbližším okolí byla v roce 1941 tato komanda:
místo: | č. komanda | zajatců: | národnost | |
Úšovice: | 3379 | 22 | Francouzi | |
Úšovice | 7125 | 46 | Sověti | |
V.Hleďsebe | 5136 | 12 | Francouzi | |
Dvůr Lískovec | 7102 | 11 | Sověti | |
Kynžvart | 7093 | 26 | Sověti | |
Stará Voda | 10474 | 46 | Sověti | |
Trstěnice | 3268 | 17 | Francouzi |
Konec války a odsun. Roku 1944 se zde ubytovali první uprchlíci z Vých.Pruska. V dubnu 1945 nastaly první nálety na obec a okolí a mnoho domů bylo těžce požkozeno požárem (domy ke Klimentovu - pod domem pana Štrunce). 6. května 1945 osvobodili Velkou Hleďsebi Američané. Pak přišli Češi. Od 11.2.1946 začal odsun. První transport byl odveden do sběrného tábora na letiště ve Sklářích a dále do Kynžvartu.
V prvních květnových dnech r.1945 se objevil v budově místní správní komise v M.Lázních říšskoněmecký příslušník Ernst WOYTH, jako zaměstnanec americké armády a sdělil členu správní komise, že je pracovníkem berlínské firmy TELEFUNKEN a že je dosud platným správcem všech skladišť materiálu této firmy v Mar.Lázních a okolí. Podrobně sdělil, že firma Telefunken zřídila na zdejším letišti ve Sklářích výrobu tehdy nejmodernějších naslouchacích a signalizačních přístrojů pro nacistickou armádu. Sdělil, že je ve skladech uložený montážní materiál milionových hodnot a jako dosavadní správce, pověřený americkou armádou, má od skladiště klíče, které by rád předal do rukou čsl. státní správy. Žadateli nebylo možno vyhovět, neboť sklady materiálu byly v tomto případě válečnou kořistí Američanů a proto muselo být nejprve vedeno příslušné řízení, které mělo zajistit předání skladů čsl.branné moci, s čímž však americká armáda nepospíchala. Ještě než byly sklady oficiálně předány, bylo zjištěno, že se nachází 1. přímo na letišti v blízkosti montážních hal, 2. v M.Lázních ve Waldmühle a Miramonte, 3. ve Velké Hleďsebi v objektu Riviéra, dále v hostinci a na koupališti Kieselmühle a v bývalém hostinci "U zlatého anděla". 4. v Klimentově v býv. hostinci STARK,5. v Drmoulu v býv. hostinci WOTKE, 6. v Hamrníkách v hostincích EGERER a SPRINGER, 7. větší počet hotových i polosmontovaných pojízdných aparátů stál na koupališti Riviéra atd.....
Teprve po odchodu americké armády 30.11.1945 byla skladiště přebírána čsl. armádou a ministerstvem vnitra. Různé speciální přístroje, vysílačky a měřící aparáty převzali zástupci Vysokého učení technického v Praze. Americká armáda neprojevila během svého pobytu, v této záležitosti, žádnou iniciativu a tak říšský Němec WOYTH před svým odjezdem 29.11.1945 odevzdal klíče od skladišť, která spravoval, do rukou pracovníků Místní správní komise. Přebírání radarů a materiálu ve skladištích se protáhlo až do roku 1947 a zanechané radary se staly vyhledávaným objektem pro hry dětí.
Padlí v první a druhé světové válce.
1.sv.válka | počet obyvatel | počet padlých | % |
Velká Hleďsebe | 1645 | 58 | 3,52 |
Malá Hleďsebe | 172 | 7 | 4,06 |
Klimentov | 788 | 38 | 4,82 |
2. sv. válka | počet obyvatel | počet padlých | % |
Velká Hleďsebe | 1958 | 109 | 5,57 |
Malá Hleďsebe | 149 | 7 | 4,70 |
Klimentov | 655 | 35 | 5,34 |
Škola
ve Velké Hleďsebi byla zřízena na žádost vrchnosti až v roce 1829 dočasně v čp. 52. a až do roku 1898 v domě č. 42 (bývalé ZDZ). Do té doby patřila V.Hleďsebe ke škole v Trstenicích (Neudorf) a děti tam musely chodit 1 1/2 hodiny cesty, což bylo velmi obtížné hlavně v zimních měsících. Školní výuka se v roce 1898 přestěhovala do nové budovy školy, čp. 95,která sloužila pro obě Hleďsebe a Klimentov. Je zajímavé, že Klimentov měl až do roku 1898 svoji vlastní školu. V roce 1945 byla škola osmitřídní s jednou pomocnou třídou.
Pošta:
V roce 1908 dostala Velká Hleďsebe vlastní poštovní úřad s obvodem Velká, Malá Hleďsebe, Klimentov a Valy. Pošta byla v čp. 78 a prvním poštmistrem tu byl pan Fritz Ingrisch. Bydlel v čp. 63 kde byla i hospoda "Na poště". Přes obec tehdy jezdil poštovní vůz s dvojspřežím až do Tří Seker a to 2x denně !!
Mariánskolázeňské noviny:
9.2.1902 - V březnu se má stavět telefonní vedení do Velké Hleďsebe a Tří Seker. Nutné bude též napojení na Teplou a Sangergerg (Prameny).
13.7.1902 - Soudní jednání (Velká Hleďsebe versus železniční dráha) ohledně uzávěry cesty z M.L. nádraží do V.Hleďsebi. žaloba zamítnuta, protože obec dříve neměla námitky proti rozšíření nádraží.
Potoky:
Kosí potok měl v češtině více jmen a vminulosti se jeho název měnil "od vesnice k vesnici". V místech, kde pod Dylení pramení se mu říkalo "Brandbach" podle toho, že zde protéká místem zvaným "Brandflur". Dále se jmenoval Vonše, Vonšův ("Wonschabach"), ve Valech Starý ("Altbach"), dále k Hamrníkům Hamrnický potok ("Hammerbach") a až u Holubína se poprvé objevuje jako Kosí, Kosový ("Amselbach"). Dnes ho známe pod názvem KOSÍ téměř po celé délce svého toku.
Při silnici z M.Lázní do Velké Hleďsebe, pod viaduktem, přitéká od lázní Drátenický potok. Nazván byl podle zaniklého minerálního pramene - Drátenického.
Zprava vtéká do Kosího potoka Hleďsebský potok, který pramení nad koupalištěm Riviéra, na louce zvané Bretterwiese, napájí svou vodou Šmelcovní rybníky (Riviéra), protéká mezi Hleďsebí a Klimentovem a u prádelny se spojuje s Kosím.
Pomístní názvy:
Troy - pole a louky na Malou Hleďsebi
Kälbergarten - pole směrem na Drmoul vpravo
Kehrvinkel - pole směrem na Drmoul vpravo
Neuer Rahm - pole pod Malou Hleďsebí
Schvarzer Loh - pole za motorestem a u Knížecího rybníka
Schmelzteiche - rybníky na Riviéře
Bretterwiesen - louky směrem na Valy
Höllrang - louky pod školní družinou
Götzenwiesen - louky od školní družiny směrem k lesu
Ziegeltroy - pozemky kol. býv.cesty na Malou Hleďsebi
Schlötzerwiesen - louky mezi Klimentovem a V.Hleďsebí kolem potoka
Im Brand - na spálenižti - pole proti hřbitovu k rybníkům a Hamrníkům
Weinmilchweg - bývalá cesta do Malé Hleďsebe
Salzhonsweg - cesta mezi poli od křižovatky na M.Hleďsebi
Omahd - dnešní Kostelní ulice, kde byla dělící čára - mez pro selská pole
Brandäcker - pole na spáleništi
Röhrwasser - název části potoka, který vedl rourami od dnešní ul.Husova
Slowakei - dolní část obce od křižovatky směrem na Tyržovu ulici
Flaugergasse - dnešní Bezručova ul. kol. hřbitova
Flauerweg - pokračování cesty od hřbitova do Hamrníků
Klein Wien - Malá Vídeň - domky v Klimentově (Špička, Rendl, Lébr)
Památky v obci:
Kostel sv. Anny postavený v letech 1908 - 1911. Socha sv. Jana Nepomuckého stojící před kostelem. Na zadní straně má nápis "G.Eckert 1862", malovaný nápis vpředu na podstaci už zanikl. Kamenný podstavec je třídílný, vysoký 100 cm. a socha sv. Jana je vysoká 150 cm. Původně socha stála v parku proti radnici, odkud byla přenesena při stavbě bývalého kulturního domu, dnes motel Marion. Hřbitovní kříž a kaple z roku 1910. Silniční kaplička na pozemku u Šveců.
Památky zaniklé:
Původní stará selská stavení s lidovou výzdobou v hrázdění (fachwerk) nejsou už v obci zachována. Zmizela zvláště táhlá řada stavení při Plzeňské silnici vlevo z obce k Drmoulu. Z panského dvora a mlýna také nezbylo významnějží památky, třebaže některé části stavení dvora nám dochované, budou asi velmi staré. Na ostrůvku Ostrovního rybníka najdeme základy zaniklého pavilonku, který sloužil před l.svět. válkou k obveselení lázeňských hostů. Polní kříž při výjezdu z obce do polí směrem k Riviéře byl odstraněn při scelování polí. Zanikla i kamenná boží muka před a dřevěný polní kříž za odbočkou silnice k Malé Hleďsebi, nedávno (1999) byl odcizen kamenný pomníček (údajně kříž) při silnici na Klimentov, vlevo, před mostem přes Hleďsebský potok a nebyl nalezen ani kamenný kříž (boží muka) v polích, západně od Riviéry.
Malá Hleďsebe
ve své historii kopíruje v podstatě historii Velké Hleďsebe. V rukách Metternichů zůstala až do r. 1848, pak patřila k politické obci Kynžvart, později byla samostatnou obcí s rozlohou pouhých 90 ha a nakonec patřila k Velké Hleďsebi, a to i po novém okresním uspořádání od 1.7.1960 až do 1.4.1976, kdy byl zrušen MNV Velká Hleďsebe a obec připadla do správního území MěNV Mar.Lázně.
Před rokem 1600 měla Malá Hleďsebe zřejmě užší vztah k Panskému vrchu, vzdálenému pouhých 800 metrů. Mezi ním a obcí je bažinaté údolí, kde se na Štolovém potoce nacházely dva mlýny. Štolový mlýn - patřil Drmoulu, Starý mlýn Malé Hleďsebi. Při potoce vyvěrá z pařezu kyselka. Za l. republiky jí koupil jakýsi Haubner z Mar.Lázní s cílem prodat ji v budoucnu s velkým ziskem lázním. Totéž provedl s kyselkou v Jedlové. Štolní - Štolový potok se dříve jmenoval Dindrlbach a jedním ze zvyků bylo, že se v něm prý o velikonocích děvčata myla, aby zůstala hezká. Potok je pod Panským vrchem uměle rozdělen a jeho původní koryto zásobuje vodou Ohradský rybník. část vody z potoka je odvedena uměle vytvořenou stokou s názvem Pulwergraben do Drmoulu, zde zásobuje vodou tzv Oblý rybník, který sloužil jako zásobárna vody pro Hodčikův mlýn.
Malá Hleďsebe v popisu z roku 1782. V textové příloze rakouské válečné mapy se píše, že obec Klein Sichdichfür je malá vesnice, při které jsou výšiny, zalesněné hustě se středními kmeny - HERRNBERG a SCHMETTERY. Mezi oběma horami je veskrze luční grunt trvale bažinatý. Malá Hleďsebe je vzdálena 1/2 hod.cesty od dvora Herrnhof a 1 1/4 hod. do Drmoulu. Tudy nevedou žádné průchody (pasáže) pro těžké povozy. Pěšiny do Hammerského dvora (Hammerhof) a do Horní Vsi (Oberdorf) lze projet na koni, do Tří Seker (Dreyhaken) jen pěšky.
V roce 1895 měla Malá Hleďsebe 25 domů, 132 obyvatel a vlastní jednotřídku. Maxima počtu obyvatel dosáhla v roce 1900 a bylo to 195. Limitujícím faktorem dalšího růstu byl nedostatek vody. Obec neměla ani potok, ani větší rybník.
Nedostatek vody zabránil vzniku rozsáhlejší hornické činnosti. Třebaže v lesích nade vsí mělo mnoho míst hornické názvy (In Schachtl, Stockzech aj.), sama obec nebyla nikdy s hornickou činností spojována.
Lovecká besídka na vrchu Schellerberg (681m) nad Malou Hleďsebí sloužila Metternichovi a jeho hostům - lovcům při honech a k občerstvení. Byla to besídka s lavicemi a altánem. Dnes úplně zaniklá.
Kaplička u silnice mezi dvěma javory je jedinou kultovní památkou. Byla postavena na místě starší malé cihelny až po roce 1880.
Malá Hleďsebe byla kol. roku 1900 přístupná po cestách z Drmoulu, od Panského vrchu, Tří Seker, Krásného, Riviéry a Velké Hleďsbe. Dnes je s okolním světem spojena pouze úzkou asfaltovou silnící z Velké Hleďsebe, která v obci končí.
Klimentov
Vzniku Klimentova předcházela rozsáhlá důlní činnost v této oblasti už v 16. století, která se sem rozšířila od Tří Seker, za účelem těžby měděných, olověných a stříbrných rud. Při jejich zpracování byly využívány vody tzv. šmelcovních rybníků (Schmelzteiche - dnešní rybníky Riviéry). Nedaleko byla místa nazývaná "Bleischmelz" a "Schmelzwerk". Historik M.Urban uváděl, že zdejší těžařský cech se jmenoval "Anton Agnes Johan von Nepomuk Zeche" a v místech, kde se v minulosti zpracovávaly v okolí vytěžené rudy, zbyla po něm plošina, kde byly strusky a škvára ukládány. Plošina se jmenovala "In den alten Schlacken" a dnes jmenuje SCHLACKENHAU. Když byla kolem roku 1780 založena nová dominikální ves, dostala svůj název podle tohoto místa - "SCHLACKEN". Żíkalo se jí prostě "ŠLOKY" - "ŠLOKN".
Katastr obce ohraničuje na východě a severu Kosí potok, na jihu Hleďsebeský potok, dříve zvaný "SCHLUTZABACH" nebo také "GÖTZENBACH", na západě lesy s vrcholkem SCHLACKENHAU (597m) V roce 1895 se udával katastr velikosti 113 ha.
V roce 1788 zde bylo 11 chalup a rychlý rozvoj obce se odehrál kol. r. 1830, kdy překročila 300 obyvatel a kol. r. 1890, kdy měla 634 osob. V roce 1910 dosáhla obec maxima - 788 obyvatel.
Proto byla už v roce 1830 v místě otevřena jednotřídní škola. Budova školy byla však postavena až roku 1864 a v roce 1886 vznikla z jednotřídky dvoutřídka.
V roce 1804 převzal kynžvartské panství Clemens Wenzel Lothar Metternich a podle něho byla obec přejmenována na "Clemensdorf". Čím více ale metternichovští úředníci vyžadovali, aby se psalo a říkalo obci Clemensdorf, tím tvrdošíjněji lpěli poddaní na starém názvu Schlacken, které v tomto podání zůstalo živé až do roku 1945. Klimentov nebyl nikdy selskou obcí, ale domovem metternichovské chudiny. Lidé pracovali na panských polích, v lesích, na dvoře, v panské cihelně a před rokem 1826 stavěli novou silnici z V.Hleďsebe na Pozorku. Ze 700 obyvatel vlastnilo jen 12 nějaký pozemek, ale nikdo z nich ho neměl ve své obci. Veškerá zdejší půda patřila Metternichům.
Od roku 1890 byl ke Klimentovu přiřazen panský dvůr Kieselhof, zatímco mlýn (Kieselmühle) s restaurací a později i s plovárnou zůstal v katastru Velké Hleďsebe. O tomto místu je zmínka už před třietiletou válkou jako o panském dvoru o samotě, obklopeném rybníčky a bažinami.
Klimentovská cihelna a původní prádelna, stávaly na pravém břehu Kosího potoka poblíž soutoku s Rašeliništním potokem. Co se týká prádelny, byla zřízena na místě továrničky na výrobu knoflíků, která r.1898 vyhořela. Prádelna zůstávala v provozu při měnících se majitelích a nájemcích (Johan Pfreiman, Josef Leiacker aj.) i přes 2. svět.válku.
Soupis mlýnů v povodí Kosího potoka z r. 1932 zde uvádí cihelnu (Klimentov, čp.69) - (Ziegelhütte), v blízkosti Vlčích pramenů: kdysi tu byla cihelna (1898 se uvádí, že tu vyhořela továrna na knoflíky), po cihelně tu bývala stará prádelna - nezaměňujte s dnešní prádelnou ve Velké Hleďsebi !! - až do r. 1945. Seznam mlýnů uvádí ne mlýn, ale prádelna, majitel Hugo Beck (1945 Karel a Tereza Wirlovi), jedno kolo, 0,15 m3 / sec., spád 2,7 m., výkon 3,46 KS.
Cihelna byla v provozu už při založení Klimentova a zásobovala cihlami jak kynžvartské panství, tak později i Mar.Lázně. Výroba vyvrcholila kolem roku 1900 a úplně zanikla počátkem 1. svět. války (1914). K cihelně vedla cesta javorovou alejí z Klimentova a cesta trvala asi 10 minut. V aleji byl za 1. republiky zřízen pomník padlým ve válce To už ale byla cihelna zaniklá. Podle zprávy H.Krause měla přibýt v roce 1890 k cihelně malá továrna na dřevěné zboží. Toto místo nalezl H.Kraus v roce 1940 opuštěné a v rozpadu. Blízkým Vlčím pramenům se říkalo Pferdsauerling (Koňská kyselka). Podle pověsti se tu za třicetileté války utopilo koňské spřežení. Na výrobě cihel se podílelo 15 dělníků a denně se tu vyrobilo 5 - 6000 cihel. Jíl se dobýval ze svahu kopáním, nakládal na káry, později na hunty (vozíky) a vozil se k formám. V jámě o stranách 5x5 metrů a hloubce 1/2 metru se jíl rozdělával vodou a produpával nohama tak, aby vzniklá hmota na cihly nebyla ani suchá, ani příliž mokrá. Jíl se plnil do dřevěných, nebo litých forem které se pěchovaly, uhladily a dávaly do sušící pece. Formování cihel byla už odborná práce a dělník, který dělal denně 1500 cihel býval váženým mužem v obci. Protože se za mrazů nedaly cihly vyrábět a tak formování a sušení cihel probíhalo pouze od května do září, v chladných měsících byly cihly v peci předsušovány. Po úplném vypálení v peci se cihly nakládaly na koňské povozy a byly rozváženy dle potřeby a požadavku. Dne 22.7.1903 tu byl zasypán jílem 21 letý dělník Richard Franz, který byl vytažen už mrtvý.
Za 2.svět.války prý koupil cihelnu s ještě existujícími zásobami hostinský Anton Schwarz. Nechal strhnout pec a použitelný materiál byl odvezen a použit k přestavbě fořtovny v Mar.Lázních.
Z Klimentova byl kočí Kryštof Majer, který vozíval krále Eduarda VII. v kočáře v dobách jeho pobytů v Mar. Lázních. Majer zemřel 22.2.1937 ve věku 78 let. Sloužil u hoteliéra Barucha, který kdysi dostal z Ruska dva nádherné koně Orlova a Rapena, o které se pak skvěle staral právě Majer. Měl přezdívku "Tofl". Král Eduard VII. nechtěl jezdit v jiném kočáře a s jiným kočím než s klimentovským Majerem. (Marienbader Zeitung 1937).
Podle dostupných materiálů sestavil Zdeněk Buchtele.
Bylo použito článků z časopisu Hamelika ročník 1975 - 1987 od autorů: Ing. Richarda Švandrlíka, Václava Kohouta, Jana Šperla, dále byly použity podklady z "náhradní kroniky" obce Velká Hleďsebe, Kulturní přehled M.L. 11. - 12. 1981, Marienbader Zeitung, vlastní archiv a terénní průzkumy. Za všechny informace děkuji a předpokládám, že bude tento materiál průběžně doplňován novými, mně neznámými údaji, které adresujte starostovi obecního úřadu ve Velké Hleďsebi, RNDr. Jiřímu Bytelovi.